Vzkříšení / Daniel Doubt

Dramatizace povídek neznámého autora



Virtuózní

Musím se přiznat, že na novou premiéru jsem šel do Dejvického divadla naplněn obavami, že se definitivně potvrdí to, co „tak nějak“ visí už delší dobu ve vzduchu: soubor zasypal sám sebe vlastním úspěchem, herci na divadlo nemůžou mít kvůli nesčetným televizním a filmovým aktivitám pořádně čas, stejně jako nový umělecký šéf Michal Vajdička, jenž pracuje na Slovensku a doma se k první režii dostal až na konci své druhé sezóny, poslední zdejší inscenace nebyly zvlášť přesvědčivé, ale vlastně na tom vůbec nesejde, protože divácký zájem je tak velký a tak jistý, že stačí nasadit autopilota a pohodlně si mrskat to své dalších čtyřicet let jako Cimrmani. Tím spíš, že po odchodu Miroslava Krobota nezůstal nikdo, kdo by soubor cíleně a systematicky vyšťuchoval z pohodlně vyjetých kolejí... Těžko polemizovat, jenže navzdory tomu všemu se ukázalo, že zdejší kouzlo má mnohem tužší (nebo spíš hlubší) kořínek, než by se mohlo zdát.

Vzkříšení sice nenabídlo nic extra převratného, ale je to špičková inscenace; nejlepší, s jakou Dejvičtí přišli od (rovněž Vajdičkova) Racka. Virtuózně napsaná hra s paradoxy, ve které se vše a všechno několikrát převrátí ve svůj opak, okázale bizarní zápletky, nenápadně přesná režie, virtuózní herectví. Mimořádně zábavné rozdávání karet v první polovině, nenásilné naťukávání vážnějších témat po přestávce. Hraje se o Lásce i o existenci Boha, v závěru už vlastně docela vážně, a vůbec to nebolí. Jako bonus spousta odkazů na Čechova i Woody Allena, kteří tu plní roli jakýchsi kmotrů. Sázka na jistotu, samozřejmě, jenže málo platné – na srovnatelně suverénně napsané a zahrané divadlo dnes v Česku narazíte jen stěží. Virtuozita v sobě sice nese nebezpečí do sebe zahleděné samoúčelnosti, ale stejně: je radost sledovat někoho, kdo to prostě umí.

 Vladimír Mikulka, nadivadlo.blogspot.cz

 

Pochybnost anglicky zvaná Doubt

Když v roce 2012 uvedlo Dejvické divadlo Ucpanej systém podle povídek Irvina Welshe, byl to náhradní program za Čechovova Racka, jehož premiéru muselo divadlo z provozních důvodů odložit. A hle: Ucpanej systém je možná nejoriginálnější a rozhodně divácky nejatraktivnější inscenace posledních pražských sezon. Podobná situace se v Dejvickém divadle nyní opakuje: místo plánovaného Weissova Pronásledování Jeana Paula Marata… je publiku nabídnuto Vzkříšení, dramatizace povídek neznámého autora, podepsaná pseudonymem Daniel Doubt. Dejvickým tvůrcům je smysl pro humor a mystifikaci vlastní – slovíčko doubt lze do češtiny přeložit jako nejistotu, pochybnost, ostatně nepoužili je pro svou kolektivní improvizaci jako kryptogram poprvé.

Nová dejvická inscenace nemá sílu, palčivost ani drsný humor společenské výpovědi o současné všelidské krizi, jakou má Ucpanej systém, je to „jen“ humoristická hříčka. Jak ale chytrá, vtipná a – promiňte to klišé – plnokrevná hříčka to je! Plna jazykové komiky, slovních i situačních gagů a kulturních aluzí skrytých pod hávem jakoby bulvární komedie se přece jen dotýká našich životů a lidského konání. Dejvičtí dobře vědí, že humor ve vzduchoprázdnu, vtip bez „společenského podloží“ je pouze bezcenná ekvilibristika.

„Doubtovo“ Vzkříšení se odehrává v jakémsi význačném americkém nakladatelství – scénu Pavol Andraško vytvořil z několika polic zaplněných knihami, je tu ještě pár křesel, psacích strojů a portrét slavného spisovatele Maxwella, někoho coby novodobého Hemingwaye. A právě tenhle Maxwell, „živitel“ toho nakladatelství, ztratil důvěru v příběh a přestává psát. Co teď? Jedině přemluvit redaktorku Fletcherovou, kterou Maxwell miluje, ale ona jeho city neopětuje, aby Maxwellovi dovolila psát nový román na své nahé tělo. A on píše a píše. Je tu ještě vrátný Carhartt, jenž po celý život miluje ženu, kterou viděl jen jednou na country bále. A jeho zase miluje sousedka, která mu zadarmo vaří a pere. Smutně komediálními postavami jsou i neúspěšný spisovatel a alkoholik Schindler a jeho moudrý psychiatr Blind, který se nakonec ukáže šílenější než jeho pacient…

Kýč, vhodný tak pro nějaký „novácký“ televizní seriál, že? Jenže každá banalita je tu ironizovaná, převrácená na ruby a dováděna ad absurdum. Musel jsem při sledování inscenace myslet na Woodyho Allena, P. G. Wodehouseho a Roalda Dahla, na jejich břitký humor, schopnost obracet smysl v nesmysl, výstižné repliky a dovednost načrtnout postavu v účinné zkratce. Nevím, jestli právě tito umělci tvůrce Vzkříšení inspirovali – program k inscenaci je, jako obvykle v Dejvickém divadle, na informace skoupý – příbuznost angloamerického moderního „suchého“ humoru s „postupy“ Vzkříšení je ale očividná.

 A jak je to s tou kolektivní improvizací? Jistě ne tak, že na zkouškách byl z náhlých nápadů zúčastněných vytvořen definitivní text. Musel existovat náčrt, plán vývoje příběhu, za jehož autory tipuji režiséra inscenace Michala Vajdičku a dramaturgyni Evu Sukovou. Významně ale asi přispěl celý soubor. Soudím dle toho, jak herci svým rolím rozumějí, jak je berou „za své“ a jak je „nehrají“, nýbrž si s nimi pohrávají, jak je nám sdělují z nadhledu – i oni jako by byli jejich autory. Issová, Holcová, Čermák, Polívka, Trojan, Šimčík a další, vlastně všichni své postavy jakoby realisticky vykreslují, ale zároveň je zpochybňují, ironizují a udržují si od nich „brechtovský“ odstup.

Na samém konci inscenace se objeví mrtvý vrátný Carhartt (Hynek Čermák) a krájí na kousky jablko, které pojídá až do zhasnutí světel. Je to projekce příběhu, který Maxwell (Ivan Trojan) slíbil napsat, jen co se vrátí z nemocnice, kam doprovází svou lásku Fletcherovou (Martha Issová)? Právě to je to vzkříšení? Těžko říct. Otevřený konec je vždycky zajímavý – i když si třeba s pointou nevíme rady.

Jan Kolář, Divadelní noviny

 

Další recenze:

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/1828046-recenze-vzkriseni-v-dejvickem-divadle-je-neuveritelne