Jaroslav Plesl • Jiří Langmajer / Martin Myšička • Hana Seidlová • Vladimír T. Gottwald • Stanislav Zindulka • Vanda Hybnerová • Ladislav Hampl • Marek Taclík / Václav NeužilPavel Šimčík • Richard Fiala • Václav Jiráček • Jiří Kaftan • Michaela Bendová • Pavol Smolárik a další

překlad Jiří Josek scénář a dramaturgie Karel František Tománek scéna Martin Chocholoušek kostýmy Martin Chocholoušek a Vladimíra Fomínová pohybová spolupráce Boris Hybner


režie Miroslav Krobot


PREMIÉRA 12.04.2006
DERNIÉRA 21.06.2011
DÉLKA PŘEDSTAVENÍ 2 hodiny 20 minut s přestávkou



Jednoho dne se potkají dva přátelé a jeden druhému řekne, že viděl přízrak jeho mrtvého otce. Zní to dostatečně neuvěřitelně i zábavně, aby to ten druhý považoval za povedený studentský vtip. Ale – možná že na tom něco bude, když se tváří tak vážně. Anebo to jenom hraje? To vypadá docela zajímavě, možná by nebylo špatné tomu přijít na kloub.


Dejvický Hamlet se obejde bez šílenství
...Režisér Miroslav Krobot ve spolupráci s dramaturgem Karel František Tománek vyloučili zažitou představu Hamleta jako kostýmního historického dramatu či politické alegorie o zneužití moci. Jejich interpretace se zaměřuje na osobní vztahy a psychologicky věrohodné, i když často velmi neobvyklé zobrazení shakespearovských charakterů.

Drama o královské bratrovraždě a o plánované pomstě režisér odvíjí z analýzy vztahů mezi Hamletem, jeho otčímem Claudiem, matkou Gertrudou, milující Ofélií či Hamletovým přítelem Horaciem. Jednu z klíčových rolí přitom sehrává Duch Hamletova otce v podání Stanislava Zindulky. Nikoliv obvyklý mlhavý přízrak, ale civilní obraz starého muže, jenž bez patosu odhalí synovi pravdu o své smrti.

Ostatně odpatetizování příběhu i hereckého projevu je jedním z určujících znaků inscenace, stejně jako důsledné rozrušení zažitých inscenačních postupů. Projevuje se to kupříkladu v nečekaném aranžmá notoricky známých monologů. Hamlet při slavném "Být, či nebýt" je na míle vzdálen představě osamělého tragéda s lebkou v ruce, neboť ve zjevném rozčilení svá slova adresuje naslouchající Ofélii. Král Claudius zase monologické doznání vlastní viny vmetá přímo do Hamletovy tváře, z níž přitom sálá nenávist.

Moderní Hamlet Jaroslava Plesla není chodící filozof či hypersenzitivní jinoch propadající záchvatům melancholie, a dokonce v rozporu s inscenační tradicí ani na okamžik nepředstírá šílenství. Šok z pravdy o zavražděném otci jde u něj ruku v ruce s šokem z poznání nepsaných zákonů světa a odhalování povahy mezilidských vztahů. Pleslův Hamlet má v sobě sžíravou jedovatost i dostatek uvěřitelného mladického vzdoru, aby mohl opovrhovat přizpůsobivým slouhovským kancléřem Poloniem a nenávidět vlastní matku, která sice nenese na smrti prvního manžela vinu, ale v očích syna se těžce provinila svazkem s královým nástupcem Claudiem. Trpká deziluze i sebedestruktivní sklony dánského kralevice nutí, aby od sebe odháněl Ofélii, k níž ho poutají silné city. Na cestě za odplatou ovšem Hamlet s pistolí v ruce zanechává jenom nevinné oběti, aniž by se mu podařilo ztrestat Claudia jako strůjce všeho zla.

Snad ještě o stupeň překvapivěji je pojatá Ofélie Vandy Hybnerové. Žádná rozněžnělá naivka, ale vyzrálá vědoucí žena, která s blahosklonným úsměvem naslouchá radám málo chápavého otce Polonia. S výrazně nalíčenýma očima a neustále zahalená do kouře z cigaret ani na okamžik nenalézá vnitřní klid. A stejně jako Hamlet ani ona nepropadá šílenství, takže monolog těsně před sebevraždou pronáší pouze s trpkým smutkem v hlase.
Jiřímu Langmajerovi, v roli Hamletova ústředního protihráče Claudia, se úspěšně podařilo narušit obvyklé černobílé vidění této figury. Claudius je sice královrahem a bratrovrahem, suverénním panovníkem, jenž v přímých střetech s Hamletem prokazuje i fyzickou převahu, ale současně také Gertrudiným milujícím manželem, který brání osobní štěstí, a proto je odhodlán zbavit se Hamleta stůj co stůj.

Střídmost a zralost výrazu je charakteristickým rysem zkázonosně pasívní královny Gertrudy v podání Hany Seidlové i královského kancléře Polonia ztělesněného Václavem Marešem. Oféliinu bratru Leartesovi vtiskl Ladislav Hampl nekomplikovanou přímočarost, zatímco Richard Fiala v roli Hamletova přítele Horacia působí poněkud nečitelně.

Síla Krobotovy režie tkví jak v novosti pohledu na známou látku, tak v důsledné práci s herci. Záměrně otevřený konec inscenace bez předpokládaného několikanásobného krveprolití umocňuje její zneklidňující vyznění: těžší než pustit se do hamletovsky spravedlivé pomsty by bylo naučit se okolní svět vnímat a akceptovat.
Saša Hrbotický, Hospodářské noviny