PŘÍZRAKY

V DUBNU MĚLA  V DEJVICKÉM DIVADLE PREMIÉRU INSCENACE HRY HENRIKA IBSENA PŘÍZRAKY V REŽII JIŘÍHO POKORNÉHO. 

Zde je výběr z prvních recenzí:

Přízraky jsou standardní, klasicky vybudovanou dlouhostopážní činohrou postavenou na silném textu a především soustředěných hereckých výkonech. Klára Melíšková podává postavu zhrzené vdovy skvěle ambivalentně, dostala do ní tvrdost intrikánky i nejistotu a křehkost ženy na pokraji sil. Martin Myšička svého pastora vykresluje jako žoviálního humanistu, který za víru a velká slova ukrývá svou skutečnou malost. 

Debaty této dvojice tvoří ústřední páteř kusu, kde režisér Pokorný stavěl především na hereckém talentu a klasické souhře souboru. Dobře do tohoto soukolí zapadl i zdejší „novic“ Vladimír Polívka v roli psychicky se rozpadajícího Osvalda; po pomalém nájezdu spěje ve finále k doslova vyčerpávajícímu výkonu.
V dramatické úloze zaujme i Pavel Šimčík, zemitého Jakuba Engstranda podává s mírnou nadsázkou. Vůbec se hlavně zpočátku zdá, že přes tíživost tématu všichni herci lehounce přehrávají a pomrkávají na diváka. Mírná, téměř neznatelná nadsázka těžkému kusu sedí, dává mu odstup, jistou současnost a udržuje v nejistotě.

Tomáš Šťástka, MF DNES

Už výběr titulu je tentokrát pro Dejvice nezvyklý, mnoho klasiky se tu zvlášť v poslední době neodehrálo. A Jiří Pokorný, v mládí autor drsných her ze současnosti a razantní režisér, se tu představuje jako inscenátor ctící dramatikův text téměř pietně, neškrtá, neupravuje. Snad kromě pár drobností, které zvýrazňují charaktery postav, třeba mladá služka Regina (Veronika Khek Kubařová) směšně baží po tom, aby se stala součástí lepší společnosti a legračně komolí francouzské bonmoty. Je to taky jeden z prostředků pečlivě odvažované ironie, která ději navzdory jeho tragice dodává příjemnou lehkost.

Klára Melíšková hraje Helenu skvěle. Nastupuje jako oduševnělá a rozkvetlá secesní krasavice. Působí tak spokojeně a lehkomyslně, je i roztomile koketní, ale skrývanou nejistotu, vnitřní chvění nelze přehlédnout. Je to těžký part, zvlášť když se v závěru dramatu propadá do absolutního zoufalství, které však zahraje civilně, uměřeně, bez trhání se na cáry, spíš v jakési strnulé nevěřícnosti, marné obraně proti skutečnosti.
V první části inscenace je jejím partnerem převážně pastor Manders v podání Martina Myšičky, který je místy až odtažitý, úzkostlivě dbající na dekorum, ale i on má zjevně své choutky a běsy, což režie zdůrazňuje jemnou nadsázkou, třeba jako jeho mlsné pokukování po Regině. Melíšková a Myšička na sebe výborně slyší a jsou sehraní, inspirují se navzájem. Do duelu Heleny a Manderse občas razantně vstupuje Regina Veroniky Khek Kubařové, je to zdravě drzá dívčina, vnášející svou neskrývanou přímočarostí do děje jediný jasný tón. A ještě je tu její nevlastní otec, truhlář Jakub Engstrand, kterého Pavel Šimčík vybavil zvláštní kombinací medvědovité ňoumovitosti a vypráskanosti.

Jana Machalická, Lidové noviny

Soubor, který se nechce opakovat, byť je na vrcholu slávy, vědomě hledá cestu kudy dál. Dejvické to věru zkoušelo různě, namátkou pohybové divadlo (Honey), publicistická hra (Elegance molekuly), inteligentní bulvár (Interview) atd. Možná jsou Přízraky také dalším pokusem v hledání stylu, každopádně pokusem vydařeným. Z mnoha scén ostřílený režisér Jiří Pokorný Ibsena respektuje, jakkoli to u autorských režisérů nebývá zvykem, a to jak realistickou scénou a kostýmy, tak výběrem hudby, a zejména herectvím

 Vladimír Polívka v ústřední postavě mladého Alvinga si v botách až naturalistické stylizace vyšlápl na vrchol své herecké práce. Jistěže také zásluhou režiséra sledujeme působivě gradovaný výkon.

Richard Erml, Reflex

Režie Jiřího Pokorného především nenásilně zvýrazňuje text a vtiskuje jevištnímu dění stále přítomnou nervozitu a latentní napětí. I ve chvílích pohody a uvolnění pociťujeme, že něco zásadního není v pořádku. Pokorného režie je důsledně rozpuštěna v hercích, na nichž účin inscenace stojí a s nimiž případně padá. Ibsenovy Přízraky v Dejvickém divadla jsou klasickou moderní činohrou, z níž odcházíte silně zasaženi.

Jan Kolář, Divadelní noviny